Slovo spirituála 33.

 
 
 
 

Můj spravedlivý Služebník ospravedlní mnohé…

Velký pátek 2010

(Iz 52,13-53,12; Žid 5,7-9; Jan 18-19)

 

Viděna pouze lidsky se Ježíšova smrt v ničem neliší od skonu jiných nešťastníků, odsouzených ke stejně kruté a potupné smrti. Krvácející lidské tělo, přibité k trámu, zkroucené v bolestných křečích, modrající končetiny, zmítající se ve snaze nadzvednout váhu těla, aby se aspoň trochu uvolnil hrudník a bylo možné ještě dýchat. Přerývaný dech, nepravidelný tlukot srdce, úporná snaha žít kombinovaná s nesmírnou únavou a malátností těla, které postupně ztrácí krev. Úzkost a bolest bez míry. Zoufalství.

Jenže tato smrt není jako ostatní. Bolest, úzkost a zoufalství, to není celá pravda o Ježíšově smrti. Ta není pochopitelná pouze na základě lidské zkušenosti smrti, byť té nejdramatičtější. Smysl Ježíšovy smrti nám může poodhalit pouze slovo Boží, žádné lidské slovo není dost kompetentní, aby postihlo tajemství smrti Ježíše z Nazareta. Všechna tři čtení dnešní velkopáteční bohoslužby nás každé svým způsobem uvádí do tohoto tajemství.

Izaiášovo proroctví líčí utrpení anonymního Hospodinova Služebníka, „muže bolesti“, který podle starozákonní logiky musel být nutně považován za Bohem ztrestaného. Nebyly to však jeho viny, které by spravedlivě odčiňoval, ale byly to naše viny, které vzal na sebe, aby nás ospravedlnil. Jeho zranění má pro nás uzdravující účinek. Hospodinův spásný plán se zdaří, sám se nasytí světlem a uvidí četné potomstvo – ty, které ospravedlní.

List Židům mluví o Ježíšově smrti jako o liturgickém úkonu vynikajícího velekněze, který svou obětí, obětí sebe sama, pronikl až do nejvyššího nebe. Nešlo přitom o krásnou liturgickou slavnost, ale o strašné utrpení, v němž Syn prosil o své vysvobození s naléhavým voláním a se slzami. Bůh ho před smrtí nezachránil, ale přece byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu. Nebyl vyslyšen tak, že by sám vyvázl ze smrti, ale tak, že dokonal své dílo a stal se příčinou věčné spásy pro všechny, kteří ho poslouchají. Vždyť o to mu šlo, pro to šel na kříž.

I Janovy pašije narážejí na Ježíšovu roli velekněze, když zmiňují nesešívanou suknici – takovou nosil velekněz. Ježíš je ovšem velekněz, jen nakolik je obětovaným beránkem. Je zabit ve chvíli, kdy se v chrámě zabíjí velikonoční beránek. Velikonočnímu beránku nesměla být zlomena ani jediná kost – právě tak se to stalo s Ježíšem. Janovi ovšem hlavně leží na srdci představit pašijového Ježíše jako krále. Ježíš zde není pasivním objektem lidské zvůle a krutosti, ale je majestátní, královský. Ježíšovy pašije podle Jana jsou Ježíšovou královskou intronizací, založením Církve, vylitím Božího života do světa, naplněním dějin spásy.

Všechna tři čtení nás tedy uvádějí do tajemného smyslu Ježíšovy smrti. Přes všechnu bolest je to smrt slavná a neuvěřitelně plodná. A my ji smíme slavit nejen s bolestným dojetím, ale též s úžasem a radostnou vděčností. Vždyť my jsme potomstvem trpícího Služebníka, vykoupeni jeho velekněžskou krví, jsme jeho královským lidem, zrozeni z jeho smrti k životu věčnému.

 
 

Video

 
 

Sdílet:

 

Prezenční výuka na NG od 17/5

 

Expedice SKOTSKO

.

Školní mše BIGY